Medailonek – Jan Werich

Jan Werich. Víte, kdo to byl? Jan Werich byl živ 75 let. Byl to podle vás krátký, nebo dlouhý život? Ať je vaše odpověď jakákoli, byl to krátký život, protože Jan Werich měl stále co říct.

Jan Křtitel František Sarafínský byl ČESKÝ filmový a divadelní herec, dramatik, filosof, vášnivý rybář a spisovatel. Autor pohádek jako např. Tři veteráni nebo Fimfárum.

Jestli se dá říct, že Werich měl nějakou lásku, tak zcela určitě to byla láska k divadlu. A tedy ne k divadlu jako ke stavbě, ale k plnému divadlu smějících se lidí.

Po druhé světové válce se Werich a Voskovec vracejí z exilu zpátky do Československa. Na nějaký čas otevírají divadlo V+W, ale vzhledem k politické situaci nemohou hrát hry s nádechem politické satiry. Werichův dlouholetý přítel se tedy rozhodne opustit Československo a emigruje do Francie. Werich se i přes veškeré zákazy a omezení, které byly režimem nastoleny, snaží se svým novým partnerem Miroslavem Horníčkem angažovat do pražských divadel. Vtipné forbíny neboli předscény této dvojice se stávají divácky velice oblíbenou zábavou, a tak se duo Werich a Horníček stávají symboly poválečné divadelní tvorby. V roce 1963 získává Werich dokonce titul Národního umělce, avšak z jeho strany je tento titul přijat s trochou pohrdání: „Jsem národní umělec, ale oni mě nenechají to národní umělectví provozovat.“

V období tzv. normalizace se Werich podepisuje pod Manifest dvou tisíc slov, který byl impulzem československého lidu proti stále zjevnému tlaku sovětského vedení, proti reformním změnám v republice. Později v 70. letech byli mnozí lidé, kteří s manifestem souhlasili, včetně Wericha, režimem pronásledováni, utiskováni, nebo jim bylo vyhrožováno. Werichovi bylo následně zakázáno vystupovat v rozhlase i v televizi a měl zákaz veřejně mluvit. Nebylo divu, že režim nesnášel a nadával na něj.

„A jelo se dále močálem černým kolem bílých skal.“

1.ledna 1977 byla vytvořena občanská iniciativa, tzv. Charta 77, která kritizovala „politickou a státní moc“ za nedodržování lidských a občanských práv. Ještě před uveřejněním měl údajně Václav Havel přijít za Werichem, zda nechce být jedním ze signatářů Charty 77. Werich však odmítl Chartu podepsat s odůvodněním, že již nemá sílu na třetí odboj. Odpověď na Chartu přišla poměrně brzy. 28. ledna 1977 se uskutečnilo mimořádné shromáždění v národním divadle. Pozváni byli umělci, spisovatelé, herci a jiné známé osobnosti z kulturního života. „Za nové tvůrčí činy ve jménu socialismu a míru“, to bylo hlavním tématem, které vyjadřovalo loajalitu komunistickému režimu. V televizi se vysílali dlouhé záběry ze shromáždění. A také se uveřejnily podpisy všech, kteří údajně podepsali tzv. Antichartu. Jedním ze signatářů měl být i Jan Werich. S čímž se nedokázali a ani dodnes nedokážou někteří lidé vyrovnat. Jeho rodina i jeho známí tvrdí, že se Werich hned po uveřejnění jeho podpisu sám snažil o to, aby jeho podpis byl vyškrtnut, jelikož si nebyl vědom, že by Antichartu podepsal. Jediné, co podepsal, měla být prezenční listina což tvrdilo více lidí, kteří byli se souhlasem s Antichartou spojováni. Werich sám prohlásil, že chce, aby hlavně tři lidé věděli o tom, že Antichartu nepodepsal, že s tím nemá nic společného. Ti tři lidé měli být prezident Husák, Jaroslav Seifert a Václav Havel (jeden z prvních signatářů Charty 77). Ale ani Werichovy protesty, ani protesty kohokoli jiného nebyly nikdy režimem zveřejněny ani brány v potaz.

Werich zakrátko onemocněl a v roce 1980 umírá.

Záhada kolem Werichova podpisu anticharty zůstává neobjasněna.

„…Jenže – historie je historie. Tím se nedá hnout. Teda, historie je historie – ale je historie pravda? Aha. Ale říká se, že tohleto je historická pravda. No tak to máte takhle s tou historickou pravdou. To může bejt svědectví těch, co to viděli, nebo svědectví dokumentů – zase to ovšem je svědectví těch, co je psali. Je takovej jeden starej známej pokus, co to je pravda, když někdo svědčí u soudu a přísahá, že bude svědčit pravdu a nic než pravdu. Tak dali asi deseti lidem obraz a dali jim asi deset minut, aby si ho prohlídli. A pak z nich každej měl popsat, co na tom obrazu viděl. A těch deset lidí popsalo ten obraz každej jinak. Sice to byl ten obraz, ale tak, jako ho viděl každý z nich, poctivě….protože pravda, to je obraz skutečnosti. Jenže skutečnost se odehrává, tedy jestvuje, bez ohledu na to, co si kdo myslí, bez ohledu na názor, na ideologii, na záliby, na nezáliby. Tedy pravda je vlastně interpretace skutečnosti. A to se dá interpretovat z různých úhlů, z různých platforem.“

Text: Marek Hnila

 

Translate »